Historie královského města Pelhřimova

Město Pelhřimov (534 mnm, asi 16 000 obyvatel), je právem nazýváno Brána Vysočiny. Leží v západním cípu Českomoravské vrchoviny a protéká jím říčka Bělá.

Podle pověsti město založil pražský biskup Peregrin (Pelhřim), který se na své cestě do Říma zastavil u pramene Belka a okouzlen zdejší krásnou krajinou i vynikající chutí vody založil zde město, které nazval svým jménem. Tradiční letopočet 1224 byl dlouho považován za historicky nevěrohodný, ale ve světle nových archeologických výzkumů se začíná jevit jako pravděpodobný.

Nejstarší osídlení na území města se zřejmě rozkládalo kolem kostela sv. Víta a přilehlém, dnes bohužel již z větší části zbourané uličce Hrnčířská. Jinou variantou je domněnka, že původní osadou je Starý Pelhřimov, obec ležící severně od města, která se však pro nedostatek vody nemohla dále rozvíjet a zůstala jen strážní osadou.

Území, na němž Pelhřimov leží, se dostalo do majetku pražských biskupů za vlády knížete Vladislava II., který rozsáhlé území tzv. Želivského újezdu daroval roku 1144 biskupu Ottovi jako vyrovnání za spor o hrad Podivín, který vedlo pražské biskupství s biskupem olomouckým. Pelhřimov se tak stal součástí panství, jehož centrem byla Červená Řečice, zde měli biskupové postaveno své sídlo. (Želivský klášter založil roku 1139 kníže Soběslava s chotí Adlétou pro řád benediktinů).

Pelhřimov byl v období sporů mezi Vítkovci a biskupem Tobiášem z Bechyně roku 1289 vypálen Vítkem z Hluboké jako odveta za popravu jeho bratra Záviše z Falkenštejna. Biskup získal od krále právo město znovu vystavět a opevnit. Stalo se tak roku 1290 a tato listina se nám zachovala ve formuláři Tobiáše z Bechyně.

Ve druhé polovině 14. století obdržel Pelhřimov od Jana z Jenštejna městská práva, odvozená od práv Starého Města pražského. Ještě před vypuknutím husitských válek zastavil arcibiskup Konrád z Vechty město Jankovi z Chotěmic, reprezentantu katolické strany. Tím ale město pro svou stranu nezachránil, nejpozději roku 1422 se město přiklonilo k husitům.

Pelhřimovsko se nestalo jen dějištěm válečných událostí, z města samotného i z jeho okolí pocházely výrazné osobnosti, které husitské hnutí silně ovlivnily. Především to byl táborský biskup Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, pokračovatel Husův a důležitá autorita celého hnutí. Sám Hus navazoval na Tomáše ze Štítného, na jeho kritiku církevních poměrů a snahu o prosazení češtiny i v teologické literatuře. Velmi významnou osobností pražského utrakvistického hnutí byl Jan Želivský, mnich želivského kláštera, snad původem z Humpolce, a vůdce radikální pražské chudiny.

Nedaleko Pelhřimova, u obce Křeč na Černovicku, došlo k poslední husitské bitvě, v níž vojsko Oldřicha z Rožmberka porazilo zbytky táboritů.

Právě pro svou výhodnou polohu na hranicích zájmů pánů z Hradce, z Rožmberka, katolické Jihlavy a kališnického Tábora se stal Pelhřimov místem, kde se roku 1446 odehrál sněm, jenž měl smířit kališnickou a katolickou stranu a uklidnit poměry v Čechách. Jednání se zúčastnil i pozdější český král Jiří z Poděbrad.

Pelhřimov se již do rukou církevní vrchnosti nevrátil, po husitských válkách se zde vystřídalo několik majitelů, posledními byli páni z Říčan, resp. Karel Říčanský z Říčan. Jeho otec město získal roku 1550. Jeho přičiněním byl v Pelhřimově vystavěn na základech starých hradebních zdí zámek, nyní muzeum. Karel Říčanský vycházel z měšťany velmi špatně, soustavně vyvolával spory a porušoval městská práva, poslední kapkou byl jeho pokus vařit panské pivo. Měšťané se raději roku 1572 z poddanství za nemalou částku vyplatili a roku 1596 se Pelhřimov stal královským městem.

Po vypuknutí třicetileté války nezůstal válečných útrap ušetřen ani Pelhřimov, dokonce byl na čas obsazen Švédy, kteří zde způsobili mnoho škod. Pelhřimovští se v době stavovského povstání postavili na stranu císaře a svou věrnost dokonce zakotvili v opisu městské pečeti, kde se praví: „Pečeť královského a vždy věrného města Pelhřimova:“ Přesto bylo město roku 1622 vypleněno Dampierem. Navíc začala bývalá vrchnost, arcibiskup Harrach usilovat o navrácení svého majetku, který byl před husitskými válkami pouze zastaven a nyní měl být vykoupen. V této chvíli prospěla pelhřimovským jejich věrnost králi, císař Ferdinand II. městu jejich práva svobodu potvrdil.

Další vojenský vpád zaznamenal Pelhřimov až za vlády Marie Terezie, kdy v něm nakrátko pobývalo pruské vojsko.

Společenské změny, zejména zrušení roboty a vydání Tolerančního patentu přinesly změny i do života pelhřimovských měšťanů. Ohlasy byly rozporuplné, ale v důsledku politiky Josefa II. vznikly na Pelhřimovsku tři evangelické sbory, kromě farních škol vznikaly i školy další. Změny postihly i tradiční cechovní výrobu, cechy se staly brzdou pokroku v rozvoji průmyslu a postupně ztrácely svůj vliv a význam. Místo tradičních dílen vznikaly první manufaktury, zárodek budoucí tovární velkovýroby.

Dalším přelomovým rokem byl rok 1848. I Také Pelhřimov se připojil k požadavku konstituce, ve větších městech vznikaly Národní gardy, od roku 1850 volená samosprávná zastupitelstva. Společenský a kulturní život neobyčejně oživl, vznikaly nejrůznější zájmové spolky, pěvecký spolek Záboj a jednota divadelních ochotníků Rieger dokonce přetrvaly až do současnosti. Aktivity narůstaly i v politickém životě, zejména koncem 19. století přibylo radikalismu, levicově orientované politické strany a dělnické spolky od roku 1891 každoročně pořádaly prvomájové oslavy, množily se národnostní střety zejména mezi Čechy a Němci a v době hilsneriády propukaly protižidovské bouře.

První světová válka odvedla z domovů přibližně třetinu všech dospělých mužů z Pelhřimovska a vyžádala si velké oběti na životech. Její konec a vznik republiky byly proto přijaty s nadšením, světová hospodářská krize slibný vývoj mladé republiky drasticky přerušila. Docházelo k nepokojům a výtržnostem, k další radikalizaci levicových stran, přestože si díky pozemkové reformě značně upevnila postavení pravicová agrární strana. Situaci zhoršovala také skutečnost, že silná německá menšina se stále více přikláněla k fašistickým idejím.

K obsazení Pelhřimova nacistickou armádou došlo až 17. března 1939. Ihned poté se začalo rozvíjet odbojové hnutí, které však bylo zpočátku špatně organizované a mnoho jeho účastníků bylo zatčeno. Ani tyto neúspěchy vlastence neodradily, do odboje se zapojili skauti, Sokolové i hasiči, kteří byli napojeni na celorepublikové organizace, zejména ÚVOD, Obrana národa nebo Petiční výbor Věrni zůstaneme. Většina těchto skupin byla rozbita v roce 1943.

Ke konci války působilo na území Pelhřimovska i několik partyzánských skupin podporovaných Sovětským svazem, oddíly dr. Miroslav Tyrš a Za Prahu.

Perzekuce postihly nejhůře židovské obyvatelstvo, z tehdy početných židovských komunit se vrátila jen nepatrná část. V období heydrichiády byl mezi zatčenými také oblíbený pelhřimovský děkan msgre František Bernard Vaněk, který zemřel v koncentračním táboře Dachau. Na samém konci války, v noci z 5. na 6. května, byla krutě vyhlazena obec Leskovice, kterou vypálily německé jednotky. Ve dnech osvobození došlo ke krvavému incidentu na vlakovém nádraží, kde bylo ustupujícími Němci postříleno několik pelhřimovských občanů.

Nejen války ale poznamenaly osud Pelhřimova, výrazně se do jeho dějin a zejména architektonické podoby zapsaly tři ničivé požáry, při nichž lehlo popelem takřka celé vnitřní město i značná část předměstí. První vypukl v roce 1561 ve sladovně nedaleko Rynárecké brány, po něm proběhla velká renesanční přestavba, mnohé domy nesou prvky těchto změn i v současnosti, jediné dva objekty, které ale unikly příštím zkázám jsou domy čp. 17 a 61. Druhý požár v roce 1646 založili neopatrností vojáci ubytovaní v jednom z domů na náměstí. Oheň byl tak prudký, že než zvony svolaly obyvatele z polí, město už leželo v troskách. Poslední pohromou byl požár v roce 1766, který byl pravděpodobně založen úmyslně. Padlo při něm za oběť mnoho domů včetně zámku a kostela sv. Bartoloměje.

Těmto katastrofám ale Pelhřimov vděčí za svůj malebný vzhled, náměstí s barokními a renesančními domy s podloubími, tato architektonická ucelenost byla důvodem prohlášení Pelhřimova za městskou památkovou rezervaci.

Kromě domů na náměstí jsou významnými stavbami také kostel sv. Bartoloměje, kostel sv. Víta, kaple Bolestné Panny Marie, kaple Kalvárie, zbytky opevnění a dvě gotické brány. Barokní špýchar, který je zachycen na nejstarších vyobrazeních města, byl zbořen na podzim roku 1989.