Toaleta na zámku

První zmínky o toaletě se objevují již kolem 25. století př. n. l. Již ve starém Egyptě byly používány záchody, jejich základem se staly dvě kamenné desky vytvářející sedátko s otvorem tvaru klíčové dírky. Mezi kameny byla umístěna nádoba s pískem, který absorboval nečistoty. V Egyptě byla voda vždy vzácnou surovinou, z tohoto důvodu byla používána pouze varianta suché toalety. Základ spojení vody a toalety můžeme hledat již v antickém Řecku. V Římském období byly vytvořeny jednotlivé typy toalet tak, jak je známe dodnes. Již kolem roku 0 stavěli Římané záchody spojené s kanalizací - cloaca maxima - a jejich zbytky lze nalézt v Evropě i v Římem obsazených částech Afriky. Archeologické nálezy dokládají již v této době první splachovací toalety, zároveň však byly v postranních uličkách stavěny první veřejné záchody - lavatrina - latríny a v průchodech domů se budovaly pisoáry. Pokud nebyly toalety v dosahu, používali Římané nočníky. K závěrečnému očištění od exkrementů byly používány ručníky, které pak byly vymývány v bylinných extraktech, nebo pod tekoucí vodou. Místa, či nádoby, které určené k toaletním potřebám člověka byly zdobeny magickými symboly, jejichž síla měla zabránit šíření infekcí. Na počátku raného středověku dochází k úpadku hygienických návyků v Evropě. Evropané používají zbytky toalet z doby Římské. Na druhé straně dochází k obrovskému rozvoji zdravotnictví a hygienických návyků v Asii. Zatímco Evropané používají k závěrečnému očištění od exkrementů hobliny, seno, mech, houby, či v lepším případě nějaký ručník, v Asii se v této době objevuje poprvé sprcha k omytí konečníku - jakýsi předchůdce dnešního bidetu. Tato technologie očisty však v době svého vzniku neumožňovala použití sedacího typu toalety, proto se v Asii rozšířil tzv. turecký typ záchodu. Raný středověk v Asii přinesl ještě jeden převratný vynález v oblasti toaletních hygienických návyků. Přibližně od roku 600 n. l. se na císařském dvoře v Číně začal k závěrečnému očištění od exkrementů používat toaletní papír vyrobený rýžové slámy, jeho roční spotřeba se pohybovala kolem 750000 listů. Hygiena ve středověké Evropě nebyla žádná. Veřejné záchody, pokud nějaké byly, budovaly jejich tvůrci na březích řek tak, aby byly exkrementy odnášeny proudem mimo město. Budovy byly vybaveny prevéty. Jejich název se vyvinul z latinského slova privateum - věc soukromá, volně intimní. Byly to zděné arkýřky vystupující ze zdiva objektu, vynesené na kamenných krakorcích. Prvním domem s plně hygienickým zázemím ve středověké Evropě byl ve 13. století Westminsterský palác. Tento objekt měl u každého obytného pokoje umývárnu a toaletu. Prvním předchůdcem splachovacího záchodu byl až vynález sira Johna Harringtona z roku 1596, sir John věnoval tento svůj vynález svojí kmotře, kterou byla samotná anglická královna Alžběta I. Splachovací záchod nainstalovali na přání královny v Richmondském paláci. Jednalo se o toaletní mísu, nad níž byla připevněna nádrž na čistou vodu, z této nádrže pak byla voda vedena přes spouštěcí ventil důmyslným systémem kanálků do mísy tak, aby ji vždy celou omyla. Odpad z toalety ústil do žumpy nikoliv do kanalizace. I přestože byla královna Alžběta I. tímto vynálezem uchvácena, v anglické společnosti byl přijat velmi vlažně a po čase zcela zapadl. Evropané se vrátili ke splachovacímu záchodu v roce 1775, kdy si nechal patentovat záchod s posuvným uzávěrem mezi mísou a odpadem londýnskýhodinář Alexander Cummings. Prvním velkovýrobcem záchodů se stal Joseph Bramah, který založil svou firmu v roce 1778. V průběhu několika let zjednodušil a vylepšil technologii Cummingsova uzávěru a docílil tím, že se tento typ toalet instaloval ještě na počátku 20. století - Bramahovi toalety jsou z historického hlediska označovány jako Rolls Royce mezi splachovacími záchody. Rok 1788 lze označit jako předposlední mezník ve vývoji toaletní keramiky. Thomas Twyford začal ve své firmě vyrábět celokeramickou toaletní mísu včetně keramické sifonové uzávěry, která bránila prostupování pachů z kanalizace. O definitivní změnu vizuální i funkční podoby záchodů se postaral až patent J. G. Jenningse z roku 1852, v jeho míse byla vytvořena prohlubeň, z níž se obsah splachoval proudem vody přes sifonovou zápachovou uzávěrku do kanalizačního potrubí. V roce 1884 byla tato celokeramická toaletas honosným názvem Pedestal Vase - váza na podstavci - vyznamenána zlatou medailí na zdravotnické výstavě v Londýně. Pět let po Jenningsově patentu spatřil v Americe světlo světa jiný výrobek, Joseph Cayetty zde začal vyrábět papír určený výhradně pro toaletní používání. Jak již bylo dříve naznačeno, do této doby používali Evropané i Američané z bohatších vrstev k závěrečnému očištění od exkrementů vlnu, krajky nebo konopí, ostatní pak obvykle ruku omývanou ve vodě, hadry, dřevěné hobliny, trávu seno, kameny, písek mech, vodu, sníh, kukuřičné slupky, listy stromů a rostlin nebo mušle, záleželo na ročním období a místních zvyklostech. Od dob masivního rozšíření novin byl i novinový papír s oblibou používán jako papír toaletní. Poslední zlom ve vývoji toalet nalezneme opět v Asii. V roce 1980 představili japonští konstruktéři tzv. bezpapírovou toaletu, jedná se o kombinaci toalety, bidetu a sušáku, tento typ záchodu je dnes nazýván podle země svého původu Japonská toaleta.

Záchod, který si můžete prohlédnout, byl nezbytnou součástí vybavení tehdy zde sídlící městské radnice a později C. k. okresního soudu. Byl zabudován v nároží mohutné zdi související s městskými hradbami zřejmě již při přestavbě zámku na konci 18. století. Původní suchý záchod byl asi na počátku 19. století přebudován na splachovací toaletu typu toalet vyráběných Josephem Bramahem. V podkroví záchodu byla vybudovaná nádrž na vodu, kterou sváděla olověná trubka v zadní stěně místnosti ke spouštěcímu ventilu. Spouštěcí ventil a uzavírací miska klozetové mísy byly ovládány táhlem umístěným v sedací desce vedle toaletního otvoru. Ventil vypouštěl vodu do kameninové záchodové mísy trychtýřovitého tvaru s dovnitř límcovitě ohnutým horním okrajem. Právě límcovité ohnutí spolu se směrovým umístěním vpusti způsobovalo, že voda v záchodové míse rotovala v levotočivé sestupné spirále a tím omývala postupně celý povrch. Ve stejnou chvíli se odklopila i takzvaná uzavírací miska klozetové mísy na jejím dně a otevřela cestu pro exkrementy směrem do padacího hrnce a dále do kanalizace. O tom, že byl tento, na svou dobu velmi pokrokový typ toalety, vestavěn do původního suchého záchodu svědčí i to, že mu zcela chybí pachový sifonový uzávěr. Z důvodu eliminace pachu z kanalizace byl asi 10 cm pod podlahovou hranou vybudován odvětrávací kanál. Ze stejného důvodu byl i toaletní otvor v sedací desce zakryt dřevěným víkem. Odvětrávání celého prostoru umožňovala větrací šachta ústící do podkroví a dvě malá okénka. Interiér toalety byl doplněn kameninovým umyvadlem na trojnožce. Na stěně je umístěno torzo původního splachovacího zařízení, které bylo umístěno uvnitř bednění toalety.